Paní Martina dostala od svého manžela, syna a dcery k narozeninám vedle čokolády, knížky a jarního saka také pěkné přáníčko. Vše jí udělalo velikou radost. Jen na přáníčku bylo namalované černé kotě, sedící v květináči mezi rozložitými listy monstery. Chtěla si ho vystavit nad kuchyňskou linku, jak to ostatně dělávala s každým přáním nebo došlou pohlednicí, ale tentokrát se zarazila. Říká se přece, že černá kočka nosí smůlu. Když třeba přeběhne někomu přes cestu. Chvíli si dokonce myslela, jestli jí to manžel Radek nekoupil schválně, aby ji naštval, vytočil. Věděl přece, že je pověrčivá. Ne, prý se mu moc líbilo. Dcera si všimla jejího zaváhání. Mamka se o své obavě rozpovídala, a tak jí nakonec Kamila poradila, ať ho dá na dveře lednice mezi obrázkové magnetky. Tam se přáníčko hodilo a nijak zvláště nevynikalo.Uplynulo několik dní a paní Martina si na přáníčko najednou vzpomněla, chtěla si znovu přečíst pěkné věnování a prohlédnout namalovaný obrázek. Kam ho ale založila, nevěděla. Pustila se tedy do hledání. Hledala snad přes hodinu – po šuplících, skříňkách, policích. Mezi oblečením, knihami, časopisy a různými papíry, kam si většinou něco zakládala. Nikde nebylo. Nakonec se rozhodla zavolat dceři, jestli si náhodou nepamatuje, kam ho mohla dát. Kamila se zasmála a řekla, že je přece na lednici. A opravdu, nakonec si paní Martina vzpomněla. Černá kočička na přáníčku jí tedy tak trochu smůlu opravdu přinesla, a to v podobě nepříjemného pocitu, že začíná zapomínat. Věk už by na to pomalu měla. Nakonec ale převládla radost, že se konečně přání našlo. Radost dvojnásobná – poprvé, když přání dostala a podruhé, když ho našla. Vzala jej opět do rukou a začetla se. Všechno nejlepší k 58. narozeninám. Dělej, co umíš, s tím, co máš, a tam, kde jsi. Přejí Radek, Kamila a Mirek.